Frajer!! Mluví mi z duše. I já už jsem si mnohokrát vzpomněl na to, jak jsem kdysi většinu těch socialistických pouček a formulací považoval za fráze a prázdné řeči. Potom, v amerických přístavech, při pohledu na život obyčejných lidí, dělníků jako jsem byl já sám, jsem si najednou uvědomil jak tvrdá je to pravda. Já tady tenkrát, v tom tolik opovrhovaném socialismu, byl člověkem. Plnohodnotným, rovnocenným s ostatními. A za člověka jsem byl považován i svými zaměstnavateli. Měl jsem stejná práva jako ti nahoře a vůbec jsem neměl důvod připadat si méněcenný. A v USA, když jsem mluvil s přístavními dělníky, s lidmi ve stejném postavení v jakém jsem byl já, došlo mi, že oni nejsou nic. Méně než dobytek. Měli dvě práva - chodit do práce, sedm dní v týdnu po dvanácti hodinách, a jezdit autem. A jinak nic. Žádné nemocenské a sociální pojištění, žádná starost zaměstnavatelů o bezpečnost práce, žádná placená dovolená nebo nemocenská, žádné ochranné a pracovní pomůcky. NIC. Zdánlivě měli více peněz než my, taky ale měli větší výdaje a navíc - ve své zemi byli ničím. Jeden jejich předák, když jsme ho pozvali na večeři a na skleničku, nám při rozloučení řekl: Vy ani chlapci nevíte, co máte. Žijete ve šťastné zemi. To byl rok 1981. Dlouho nám to nevydrželo. Za pár let, začátkem léta 1989, bylo to v kanadském přístavu Port Cartier, jsem poprvé uslyšel jméno Havel. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je a už vůbec jsem netušil, že to jméno znamená začátek konce všeho dobrého, co v této zemi fungovalo. Teď už to vím, a vím to už hezkých pár let. Stejně, jako ten moudrý a bohužel už zesnulý, pan Karol Polák. Byl to skvělý a slavný sportovní reportér a čestný člověk. Čest jeho památce PV.